úterý 5. září 2017

Ruská dálnice, naštěstí bez vánice.



 

Den 44
Je to přesně týden a do Moskvy nám zbývá 600km. To by mohly být dva dny i s dopravou po Moskvě, nebýt nového problému. Od rána se auto chová nějak divně. Začala se nám vařit voda, ikdyž je venku chladno. Hledáme problém, ale nic očividného nenacházíme. Jen se nespouští ventilátor. Kontrolka si pořád vesele bliká, ale teplota motoru se zvedla pouze nepatrně. Žertujeme, že lihovka a začernění kontrolky by náš problém vyřešila. Za chvíli se ale dostáváme do kolony a poskakování ručičku zase mírně zvedá. Po chvíli máme dokonce problém nastartovat. Takže zase chladíme a čekáme. Takhle jedeme ještě asi sto kilometrů a vyhlížíme pomalu Kaféčko, kde bychom už dnes nejraději zastavili. Cesta je klidná a my jedeme stovkou. Já natáčím vlog a sotva odložím kameru, ozve se rána jako z děla. Auto sedí v podivné poloze na levé straně a mě je to jasné ve zlomku vteřiny. Musí nám chybět kolo. Všude létají jiskry a Kamča se pokouší opatrně zastavit. Vybíhám z auta s vestami a trojúhelníkem v rekordním čase. Kolem nás jezdí kamiony a ostatní řidiči nepřiměřeně rychle, nikdo není na stojící auto za zatáčkou připraven. Během chvíle pokládáme na silnici výstražný trojúhelník, ale zhruba co pět minut jej chodím zpravovat. Kamiony jezdí tak blízko, že ho vítr vždy odhodí do trávy. Hledáme upadnuté kolo, ale odletělo bůhví kam. Kolem cesty vede hustý les a pomalu se začíná stmívat.

Jsme rádi, že jsme v Rusku ze dvou důvodů. Máme tady signál a dokonce platí zelená karta. Voláme tedy na asistenční linku a ti nám po několika hovorech slibují odtah do servisu. Největší problém ale je, sehnat vhodnou techniku. Kolo bohužel uletělo celé, není kam nasadit rezervu. Musí pro nás tedy poslat speciální odtahové vozidlo. Po dalších hovorech jsme ujištěni, že máme čekat tři až čtyři hodiny. Nakonec jich čekáme šest. Úplně se setmělo a začalo pršet. ,,To už snad nemůže být horší.“ Bědujeme si pro sebe během hledání gumáků a pláštěnek. V autě se schovat nemůžeme. Riziko, že do nás někdo narazí je moc velké. A tak v šílené zimě, dešti a tmě čekáme na spásné vozidlo, které zde mělo být před pár hodinami.

Po půlnoci se k nám konečně blíží auto s majáčky. Jásáme radostí a za pár okamžiků už se auto vleče za námi. Při mladíkově odvážné jízdě jen trneme a ohlížíme se zpět, zda naše auto ještě nevyklopil. Po 130km nás přiváží kousek za Nižhniy Novgorod. Auto zůstane přes noc na jejich parkovišti a my jdeme na nedaleký hotel. Do postele se dostáváme ve 4ráno a kolem šesté už zase vstáváme. Telefonicky domlouváme co jsme večer nestihli a odjíždíme s odtahovkou do města. Pojištění nám platí do nejbližšího servisu Volkwagenu. No to jsme dopadli. Naše zkušenosti s ruskými Volkswagen servisy jsou opravdu špatné a i zde to hoši vážně nevylepšili. Nejen, že se k nám chovají jako k odpadu co nemá peníze, navíc odmítají vyzkoušet nějaké řešení. Strávíme celé odpoledne vysvětlováním toho, že naše auto vážně není šrot, jen má za sebou dlouhou cestu a u nás je velmi ceněné. Pomocnou ruku nám podává až mladík z odtahovky, který sehnal bůhví odkud díly na naše kolo a tak si auto nakonec v servise nechají. My odcházíme s pocitem drobné úlevy. Pořád ale nevíme, co dalšího rána o vozovku způsobila.

 


Den 46
Kolo se podařilo připevnit, ale nic dalšího nám prý na autě neopraví. Tohle neslyšíme rádi. Posloucháme tu samou básničku jako vždy. Toto auto v životě neviděli, mechanici neví co s tím a oni stejně v celém Rusku neseženou jediný díl. Víte, nejvíc nás zklamalo to, že v každém VW centru mají vystavené obrázky a reklamní produkty s T1 a T2. Když tam ale přijedete s T3, tak na vás hledí a přiznávají, že netuší ani kde má auto motor. Toť smutná realita a ne zrovna dobrá reklama pro firmu.
To, že se nám zadní kolo nechová úplně standartně jsme věděli a pokoušeli se řešit. V každém městě jsme jezdili po servisech originálních i obyčejných. Všude nám řekli, že je to ještě v pořádku ať jedeme do dalšího VW, tam nám jistě pomohou. Díly nikde nebyly a my udělali chytrý krok. Našli jsme Bus garáž v Moskvě a nechali si díly poslat tam z Česka. Než nám je pošta přiveze, my se tam přesuneme. To byl plán. Bohužel v Moskvě nejsme a trčíme tady 400km před ní. Kolo je opravené, ikdyž ne úplně ideálně. Víc starosti nám teď ale dělá vytékající olej. Jde nejspíš o těsnění pod hlavou, které se dělalo nové před cestou. Mongolsko je ale opravdu rituální vražda auta, jak už to nazvalo mnoho cestovatelů před námi. Nezbývá, než se modlit a jet dál.

 

Den 47
Auto má na náš odjezd do Moskvy zřejmě jiný názor. Při startování vyloženě odmlouvá a když se nám to povede, zanecháme za sebou šílený dým. Vyrážíme tedy rovnou do servisu. Všude nás odpálkovávají a jeden nám radí autoservis, který se specializuje na tyto auta. Prý to není daleko a popisuje cestu. Super, tak tam musíme. Po chvíli nám úsměv na tváři mizí. On nás poslal do toho originál VW kde jsme byli dva dny a nic! Kruci. No ale když už jsme tady, jdeme zkusit štěstí. Je pondělí a tak bychom mohli narazit na jiné lidi. Taky že ano. Konečně s námi jednají s úctou a po chvíli už je auto na zvedáku. Tým mechaniků dlouze obchází kolem auta, mladý učeň se ho rozhodl vyzvednout do takových výšin, až narazil střechou do konce zvedáku, ale nakonec jeden zkušený ví, kde má hledat. Poprvé dnes se objevila v chladicí kapalině pěna a to je jasný znak, že dál nejedeme. Pořád nám auto nedokáží opravit, ale aspoň pomáhají domluvit odtah do Moskvy za relativně dobrou cenu. Nedá se nic dělat.

 

Den 48
Brzy ráno sedáme do vozidla GAZ vedle milého staršího pána a jedeme i s naším krasavcem na korbě do Moskvy. Kluci z bus garáže už nás očekávají. Po osmi hodinách jsme tady. Hurá. Ihned se dívají na motor a tváří se, že to nebude nic hrozného. Nám padá obrovský kámen ze srdce a následujeme majitele do servisu. Sergej, jeden ze servismenů má dnes narozeniny a tak oslava nesmí chybět. Jsme pohoštěni výborným grilovaným masem, bramborami a salátem. Od nás dostává láhev domácí slivovice a ani ostatní nezůstanou na suchu. Bohužel ani já. Jsem moc ráda, že se ke mně chovají i v takto ryze mužském prostředí moc mile a přátelsky. Když už nechci alkohol, nikdo mě nenutí a vaří mi černý čaj. Bavíme se pouze rusky, ale i tak máme skvělou zábavu. O pár panáků později kluci vytahují pistoli a stříli do vzduchu. To abychom věděli, co dělat když potkáme medvěda. Jakmile vytahují dva pětilotrové kanystry místní pálenky, raději odcházíme. Nakonec to vše dopadlo moc dobře.
 

neděle 3. září 2017

Nuda ve městě.




Den 34
Dálniční život nám teda hezky začíná. Ochladilo se na patnáct stupňů a střídavě prší nebo silně fouká. Cesta ale ubíhá celkem dobře. Zase nám zmizí voda z chlazení. ,,To už snad není možné“ bědujeme a přemýšlíme, kam se poděla. Nic není potečené a žádný mechanik na to zatím nepřišel. Dřív to vypadalo vždy na nějaký kopec nebo náročný úsek. Dnes ale nic takového není. Dolíváme vodu a jedeme dál. Začíná se šeřit a my už musíme rychle najít místo na spaní, po tmě se tady jezdit nedá. Silnice je samá díra a nevíme, jak jsou kaluže v ní hluboké. Z ničeho nic se ozývají divné zvuky. Výfuk. Takhle už nás jednou pozlobil, jde o dva uvolněné šroubky. Prdíme si to po silnici jako s Trabantem. Po chvíli parkujeme a Kamča jde závadu opravit. Nestihnu se skoro ani otočit a je zpět. Nese však špatné zprávy. ,,Ty šroubky jsou fuč, musely někde uletět.“ Oznamuje mi smutně a nemusí dodávat, že zítra vyhledáme servis.


Den 35
Po sto kilometrech dorážíme do města Irskutsk, kde nás navigace vede k Bosch servisu. Bloudíme uličkami a ptáme se lidí. Nikdo o něm neslyšel. Na hlavní cestě však brzy nalézáme servis jiný. Berou nás hned do garáže a problém řeší. Je potřeba dát nové těsnění, ale není možné se k problémovému místu dostat. Na řadu přichází flexa a výfuk je na dvě části. Já úpím bolestí místo auta. Po půl hodině je po všem. Kontrolujeme kola a ejhle. Zadní ložisko je v háji. Objednat nové není jednoduché, ale po spoustě telefonátů nám jej na další den přislíbí. Musíme si zde tedy najít hotel a vrátit se zase ráno.
Jednu pozitivní věc jsme se ale dnes dozvěděli. Díky skvělé skupině na facebooku víme, kam mizí voda z chlazení. U topení je špatný ventil, takže stačí netopit. Ještě že máme také nezávislé topení, které jde použít i za jízdy.



Den 36
Na výměnu ložiska si v servisu máme počkat celý den. Nechtějí nás ale pustit dívat se na práci. Nám se nechce sedět jako pecky a tak vyrážíme do města. Irskutsk nás mile překvapil. Je to město ležící na řece, která místu dodává jakýsi klid. Historické centrum je protkáno uličkami a spoustou kostelů. Do jednoho z nich nahlížíme a já si jako žena musím dát na hlavu šátek a přes kalhoty zástěru. Z venku je kostel velký a zdobený, vevnitř ale jen velmi málo. Na ulicích hraje hudba a my se rozhlížíme, kde bude nějaký muzikant. Chyba, muzikanti se skrývají v reproduktorech pověšených na městském osvětlení. Za zvuků různorodé hudby se vydáváme dál, až narazíme na Italskou restauraci. Žaludky se nám svírají hlady a tak s chutí objednáváme předkrm a pizzu. Bohužel na nás servírka trošku pozapomněla a tak dostáváme pizzu bez předkrmu. Polévku dostáváme až nakonec. Vyčkáme ještě na odpolední kávu s dezertem a užíváme si italskou hudbu. Po necelých třech hodinách míříme zpět do servisu, kde už na nás čeká připravené auto.


Den 37
Dálnice. A je to zase tady. Vydáváme se na dálniční pouť do Moskvy. Zbývá nám ještě 5200km převážně nudy. Provoz je čím dál horší a my zvládáme ujet denně míň kilometrů. Spíme vždy na Kaféčkách u dálnice a kromě jízdy a spánku nás nic nečeká.