neděle 6. srpna 2017

Oloupeni o čas i věci



 

Den 18
Na krásném místě se probouzíme hodně rozčíleni. Přes noc nám někdo ukradl jeden kanystr s benzínem. Uprostřed pustiny. Přemýšlíme, co za člověka toto může udělat. Moc dobře totiž věděl, že benzínky tu mají velké rozestupy a kanystr je tedy opravdu potřeba. No alespoň že jeden nám nechal. Pokračujeme těžkým úsekem do sedla mezi hory. Cesta se nám najednou ztratila u základního kempu pro pracovníky stavby silnice. Nezbývá nic jiného, než se jít zeptat na cestu tam. Pomohl nám moc milý pán, co umí na místní poměry dobře anglicky a nakonec nás prosí o svezení sebe a manželky do města Khovd, kam máme namířeno. No super, alespoň už se neztratíme. Moc milá společnost je ale jednu chvíli přehlušena strachem. Před námi se objevila duna s asi půlmetrovými kolejemi v kopci a my už nestíháme ani brzdit. Takže zadržet dech a doufat, že auto to přežije. Dva pasažéři v zadu se i přesto pořád zubí. 

 

Po půlhodině dorážíme do města a manželé nám chtějí vše ukázat. Takže koukáme na sochy místních hrdinů a posloucháme o jejich historii. Na závěr pár selfie, ty asiati zbožňují, a už si jdeme každý svou cestou. Ta naše vedla do supermarketu a pak k řece, která město protíná. Je to tedy spíš malá říčka těšně nad kotníky, kde se s námi koupají děti, kůň a krávy. Lehce osvěženi sedáme do auta a vyrážíme na vytoužený asfaltový úsek. Spíme na slepé odbočce cesty doufajíc, že nevzbudíme víc pozornosti než parkující auto na přestávce. Bohužel se zase mýlíme. Ve čtyři ráno za nás přijíždí menší náklaďák se dvěma mongoly. Dlouho nám svítí přímo do oken, pak zhasnou, ale se stále nastartovaným motorem chodí sem a tam. Usnuli jsme zase až po jejich odjezdu.

 

Den 19
Horko. Budí nás zase to šílené vlezlé horko. Nedá se nic dělat, dáme si jen malou snídani a vyrážíme na cestu. Po asfaltu to jde hezky rychle, po obědě máme být ve městě Altaj a pak pokračovat dalším offroadovým úsekem. Dnes máme natankovaný opravdu nekvalitní benzín 80 a tak auto protestuje. Škube se a občas dokonce na dvě vteřiny vypne motor. Po necelých sto kilometrech na nás začne blikat kontrolka chladící kapaliny a já cítím zápach spáleniny. Brzdíme jak o duši a utíkáme se podívat co se děje. Nevěřícně koukáme na obří kaluž antifreezu pod autem a Kamča si opakuje mantru ,,to není pravda, to není pravda“. Musí to být nějaká hadička, tak nastartujeme a budeme se dívat, kudy to teče. Bohužel to už se nám ale nedaří, motor ne a ne chytnout. Po chvíli zkoumání a prohlížení je to jasné, potřebujeme odtah. Do města je to jen 60km, to nebude taková hrůza, říkáme si a za chvíli už vše domlouváme. Táhne nás moc milá rodinka s malým dítětem. Co nám ale neřekli je, že jejich auto má také problém, a to že vaří vodu. Takže úsek 60km jedeme 5 hodin. Divím se, že se na nás nevybodli. Cestou nám jeden z nich pořád říkal, že tam servis není a že pokud je, tak v sobotu je zavřený. Myslím, že se nás takto chtěli zbavit, ale my se nedali. Nakonec nás dovezli až k servisu Mongol Rally. Hurá. Mluví tady dokonce rusky a trochu anglicky. Praskla nám hadička od chladící kapaliny a ta natekla do elektriky, kterou vyzkratovala. Oprava trvala až do večera, takže jsme se rozhodli přespat na hotelu s horkou sprchou a vyrazit až ráno. Bohužel i na hotelu se Mongolové zase předvádí, opilec nemůže vyjít schody a ostatní dělají neskutečný rámus až do rána.

 

Den 20
Po 5 kilometrech jízdy nám zhasl motor. ,,Cože? To si z nás to auto už dělá srandu!“ Nevěřícně kroutím hlavou, zatímco zkoušíme znovu nastartovat. Po vyčištění kontaktů z cívky se nám to podařilo a míříme rovnou do servisu, kde jsme byli včera. Moc rádi nás teda nevidí. Po celodenním hrabání se v motoru ale auto zase jede. Zkrat včera bohužel spálil i úplně novou indukční cívku a jelikož tady se nové díly jen tak sehnat nedají, muselo se na to jinak. Mechanici jsou tady ale úplní kouzelníci. Systém vyměnil za jiný, vyčistil svíčky úplně zanesené od písku a dokonce vyladil i volnoběh, který zlobil už v Česku. 
 
Já si celý den hraji s mechanikovou dcerou, roztomilou dvouletou Ichčen. Nakonec nás nechce nechat odjet a mamince mává na rozloučenou z našeho auta. Po domluvě s ní odjíždíme za město, kde se zase s rodinou potkáme. Malá je celou dobu nadšená, dokud rodiče neuvidí. Vřískot a pláč, bože jak nám to trhá srdíčko. Raději tedy mizíme z dohledu a doufáme, že auto je konečně v pořádku. Ještě dnes se dostáváme na offroad a mírně se ztrácíme. Na  cestu se ptáme podle mapy asi třikrát, protože gpska je tady naprosto ztracená. Konečně nacházíme krásné kempovací místo a užíváme si vlahý večer.

 

Den 21
Mongolové si už z nás snad dělají srandu. Celou dobu co jsme v Mongolsku, tak se odněkud vynoří a hned nám lezou do auta a zkoumavě si jej prohlížejí. Teď je ale pět ráno a nám na auto klepe posádka mongolského vozu, který jenom jede kolem. Než se proberu tak to naštěstí vzdávají a močí před autem. Oba jsme z tohoto jejich zvyku víc než vytočení. Neměli jsme ještě ani jednu klidnou noc. Při snídani se k nám přibližuje stádo velbloudů, které já mám velmi v oblibě. Zbožňuji ten jejich naprosto lhostejný výraz a klid. Natáčím s nimi začátek vlogu a fotím originální portréty. To doma nezažiju. Pak se jako na povel zase rozestoupí a my vyrážíme opět na cestu. Ta je sice o poznání lepší než první offroadová etapa, jenže naše tlumiče už nám zamávaly na rozloučenou. Největší problém těchto cest jsou takové varhánky, které tvoří vítr. Je to jako byste měli zpomalovací prahy po dvaceti centimetrech a měli po nich jet alespoň 100km. No vydrncaní jsme my, i auto. Odpadává všechno možné, dnes dokonce vylezl jeden šroubek z originálního nábytku, co tu je v pohodě třicet let. Zítra už by to měl být ale den na této cestě hrůzy poslední. 

 

Žádné komentáře:

Okomentovat