neděle 20. srpna 2017

Bajkal, divoká perla Ruska.



 

Den 29
Bajkal Baby! Po necelých 400km dorážíme k tomuto překrásnému jezeru. ,,Jezero?“ Kroutím nevěřícně hlavou a zírám na vlny větší než v Chorvatsku. Dokonce nevidíme na jeho druhý břeh. Za uklidňujícího šplouchání vody hledáme místo na kraji pláže. Všude je zde spousta aut a stanů, ale svůj kousek ráje jsme si našli. Nedá nám to, a musíme do vody. Moc teplá není, ale to nevadí. Dáváme si večeři při západu slunce a dlouze rozjímáme nad hrnkem čaje. Konečně klidný večer. Z toho nás opět vytrhává partička Rusů. V momentě, kdy jsme šli spát, kolem nás jede auto s hlasitou hudbou a zastavuje hned vedle. Vypínají hudnu a zhasínají světla. Všude jen hlasy a kroky kolem auta. Jsme z Mongolských problémů trochu vystrašení a čekáme co bude. V tom vidíme, že klukům auto ne a ne nastartovat. No to snad není možné. Výhra v loterii by měla větší pravděpodobnost. Kamča jde zjistit problém. Kluci chtěli jet pařit, ale došel jim benzín. Auto nakonec tlačí k hlavní silnici a my jdeme konečně spát.

 

Den 30-31
Užíváme si nově nabyté svobody na Bajkalu a doslova neděláme nic. Povalujeme se kolem auta, koupeme v ,,moři“ a nasáváme sluneční paprsky každým kouskem těla. Podzim už zde klepe na dveře a večery jsou chladné. Další den se ráno vydáváme víc na sever. Je zde poloostrov Svatý nos s národním parkem. Cestou se musíme opět poprat s horšími úseky cesty a zalepit pneumatiku, ve které jsme našli hřebík. GPSka se nám v Rusku celkem ztrácí a tak z ničeho nic koukáme na bránu vojenského areálu. Všichni vojáci jsou ale úžasní a i tito nám nabízejí pomoc. Jeden mimo službu bere své auto a vede nás k bráně parku. Nevíme, zda bude otevřený. Posledních pár dní tam prý hořelo. Vstup je možný jen do jedné části. 

 

Platíme 400 rublů za vjezd a najednou končí cesta. Nevěříme vlastním očím, jsme zase na varhánkách. ,,Tohle má být ještě 60km?“ Hledíme na sebe nevěřícně a počítáme kolik hodin nám to zabere. Po 10 kilometrech se rozhodujeme otočit. Auto dostalo neskutečně zabrat v celém Mongolsku, kde jsme se zařekli nikdy nejezdit offroad. Z lásky k autu a asfaltu míříme branou zpět. Ujeli jsme tři sta kilometrů, zabralo nám to celý den a parkujeme na centimetr přesně jako ráno. I takto může vypadat cestování.

 

Den 32
Ranní paprsky slunce se nám opírají do skel a značí příchod dalšího skvělého dne. Po dopoledním válení se u knih vyrážíme pěšky na nákup. Cestu už zhruba známe, ale i tak mírně bloudíme mezi desítkami podobných chatiček. Do obchodu jsou to zhruba tři kilometry a tak za necelou hodinu máme vyhráno. Cestou zpět na pláži pozorujeme skupinky Mongolů povalující se na dekách. Dál se zřejmě většina z nich nikdy nepodívá. 

 

Užíváme si večeři při západu slunce a oslavujeme. Dnes je naše první výročí svatby. Po večeři se nám podaří nasbírat dostatek dříví a zapalujeme si oheň. U Bajkalu se vylidnilo a tak můžeme nerušeně pozorovat hvězdy. Padají jako o závod a já pláču štěstím. Něco tak překrásného jsme v životě nezažili. Během hodiny jich spadlo víc než dvacet. Koukáme na ně tak dlouho, dokud nás nebolí za krkem. Za to nám to ale stálo.

 

Den 33
Počasí se po včerejším klidném dni změnilo a rozbouřené jezero ukazuje svoji sílu. Dnes se už nikdo nekoupe ani neleží u vody. Po nějaké době nás chlad zažene do auta, ale i tak si užíváme jako na dovolené. Čaje, dobrůtky a knihy. Po civění na cestu je to úžasný relax. Kvůli počasí se však musíme s Bajkalem rozloučit.

 

čtvrtek 17. srpna 2017

Loučíme se s Mongolskem.

Podobnost čistě náhodná? Takových jsme potkali mnoho...

Den 26
Po obědě se vydáváme do Volkswagenu pozdravit naše autíčko a snad si ho i odvezeme. Ve čtvrtek jsme byli z péče servisu nadšení. Co se bude doopravdy dít jsme bohužel nečekali. Amra, vedoucí servisáků se už moc neusmíval a s lehce arogantním tónem dodal, že nemohou povolit šroub a tak neudělali vůbec nic. Za pět dní vůbec nic. ,,No to hoši nemyslíte vážně!“ Rozčilujeme se oba a Kamil změnil podobu z milého hosta na velmi nevrlého. Pod tíhou slov a zvýšeného hlasu začínají chlapi pracovat a ejhle, šroub je jako zázrakem venku. Vedoucí servisák nám smutně oznamuje, že prý v celém Mongolsku neseženeme tlumiče na naše auto. Takže kolečko lidí si projdeme zase zpět až k nejvyššímu manažerovi, se kterým jsme byli na oběd. Ochotně nám nabízí pomoc a za necelou půl hodinu už sedíme v autě s šikovným automechanikem a míříme na černý trh. Pro nás je to vážně zážitek, ikdyž trochu děsivý. Většina věcí vypadá kradená, ale najdete zde naprosto všechno. Šikovný automechanik by zde dokázal postavit celé auto. Od malých dílů až po karoserie auta je tu vážně všechno. Obejdeme s automechanikem pár obchodů a rukama nohama se domlouváme, které tlumiče budou ty nejlepší. Za čtyři platíme necelé dva a půl tisíce korun a pelášíme na dílnu. Vedoucí Amra už má díky nám opravdu problém s nadřízeným a přesto je čímdál arogantnější. No co, hlavně když to konečně udělají. Ostatní věci na autě dělat odmítli s tím, že prostě nemají díly. My se jen modlíme ať to těch 10 000km ještě nějak vydrží.


Den 27
Odpoledne si bereme taxi z města do servisu. Zastavil nám starší podsaditý pán s kulatou tváří a úsměvěm od ucha k uchu. Neumí ani slovo anglicky a Volkswagen mu také nic neříká. Takže zapínám gps na svém telefonu a naviguji naše neznalé taxi. Pán je z toho u vytržení a pořád se chechtá jako malé dítě. Na křižovatce před servisem potkáváme naše auto. ,,Cože, kam doháje jedou?“Lekáme se a doufáme, že ne na černý trh. Naštěstí jeli jen vyzkoušet již namontované tlumiče. Pořešíme drobnosti a jako dárek dostáváme mytí auta. Leskne se jako nové, to je paráda! Večer jdeme na poslední večeři do města. Jídlo je v Mongolsku vážně dobré. Vše, co jsme ochutnali, bylo skvělé.  Jediné co pokulhává, jsou služby. I ve velmi dobré restauraci nemají stejné zvyky jako u nás. Nikdy jsme například nejedli spolu. Objednaná jídla vám nosí, jak jim to padne pod ruku. Jednou jsem dostala dokonce předkrm až jako zákrm. Někteří číšníci se nás i báli. Dnes sedíme ve větší restauraci se zahrádkou. Je tady pět číšníku a vidíme, jak se postrkují, který z nich nás obslouží. Nakonec se jeden odhodlává asi po pátém zmáčknutí tlačítka. Tlačítka na stolech můžete najít v Asii celkem běžně, slouží právě k přivolání obsluhy. Mladý hoch k nám přichází s opatrností toulavého psa a po našem ,,Hello“ sebou doslova cuknul zpět. Ani se nesnažíme potlačit naše pobavení. Objednáváme si jídlo, pití a sklenici vína. Jsme zvědaví, jak to zase dopadne. Včera jsme si objednali cordon bleu s hranolkami. Donesli nám jedny hranolky a půl hodiny na to každému maso. Dnes to vypadá dobře, ikdyž zase nejíme spolu, dostáváme co jsme si objednali, jen bez Coca Coly. Ptám se tedy číšníka, jestli nezapomněl, ikdyž je to někdo jiný než na začátku. V odpověď pouze krčí rameny a odchází.



Den28
Loučíme se s Ulaanbaatarem a celým Mongolskem. Je čas vyrazit k hranicím. Čím víc jedeme na sever, tím je horší počasí. To je také jeden z důvodů, proč jsme si vybrali jižní trasu. Severní je mnohem více zelená právě díky častému dešti. To by v offroadových částech bylo pro naše auto vážný problém. K hranicím dorážíme asi v šest večer a odjíždíme z nich v deset. Na Mongolské části jsou klasické zmatky a mě tento proces připomíná hry na den dětí a podobně, kdy mají děti za úkol projít všemi stanovišti a tam získat příslušná razítka. Nám odměnou za plný papír razítek je otevření brány do části Ruské, level 2. Tady máme opravdu štěstí na lidi. Všichni jsou moc milí a nápomocní s papíry. Na posledních pár metrů máme převézt mladého Mongola. Chudák asi doufal, že ho vezmeme až do Ulan Ude, ale vysazujeme jej hned za branou. Sami nikam nejedeme, pouze hledáme opodál místo na hlídaném parkovišti.

 

úterý 8. srpna 2017

Ulaanbaatar, srdce Mongolska.



 

Den 22
Konečně asfalt. Ve městě Bajanchongor se napojujeme na místní variantu dálnice a dokonce platíme mýto. Sladký pocit rychle ubíhajících kilometrů nám moc zvedl náladu a tak hledáme místo pro camping mnohem dříve než obvykle. Dnes se musíme opravdu schovat, jsme unavení z věčných problémů s mongolskými ,,čumily“. Cesta se klikatí a vede nás opět do hor. Na jedné odbočce se nám podaří sjet za kopec a tak nejsme z hlavní cesty vůbec vidět. Odbočka je jen malá cesta vedoucí někam do dáli, nikde však nikoho nevidíme. 

 

Lákají nás kopce před námi a tak se jdeme alespoň na hodinku projít. Je to velmi příjemné po celodenním vysedávání v autě. Příroda je zde tak čistá a nedotčená, až se nám cesta zpět špatně hledá. Žádné vychozené chodníčky tady nejsou. Vaříme večeři, dáváme film a máme moc hezký večer. Ve dvě v noci nám ale tohle vše vezme další mongol. Vzbudí nás troubení a světla. Zřejmě opilec by rád cigaretu. To už nemůže být pravda! Po několika pokřicích a neúspěchu se nakonec odebral pryč a my jen doufáme, že nedojede zpět s deseti dalšími. Naštěstí nic takového se neděje a my pomalu upadáme do lehkého spánku.

 

Den 23
Asfalt vůbec není taková výhra. Celou dobu se na něj těšíme a oni ho ani neudělají pořádně. Tahle část cesty je nejstarší, takže se v ní objevují náhodné díry o velikosti metru a vy musíte zpomalit na 10km v hodině. Orientujeme se výhradně díky autům před námi. Jízda terénem naše tlumiče naprosto odrovnala a tak poskakujeme do stropu i při menších nerovnostech. V autě létá vše vzduchem, upadl držák gpsky a brzdy smrdí i vevnitř. Popravdě už jen odpočítáváme kilometry do servisu Volkswagenu. Asi 60km před Ulaanbaatarem jsme opravdu unavení, ale místo na spaní ne a ne najít. V tom se jako zázrakem objevila anglická cedule hlásající Travel Camp a Restaurant.


No co, za zkušení člověk nic nedá a tak se vydáváme vstříc horám. Po dvou kilometrech se před námi otvírá stráně se spoustou Jurt. Ihned po zastavení nás vítá místní personál. Vedou nás na večeři do restaurace a ukazují kemp. Jsme naprosto okouzleni atmosférou tohoto místa. Čisté, prostorné a tradiční prostředí dotváří velmi ochotný personál. Dostáváme tříchodovou večeři a s plnými žaludky se plazíme do naší Jurty. Máme i koupelnu! No to je teda pecka. Horká sprcha z nás dělá nové lidi. Během večera ale najednou nejde splachování a z poza sprchy se ozývá čerpadlo jako o závod. Nacházíme dvířka a brzy nalézáme problém. V našem obydlí je sice zavedená voda, ale je pouze v barelu, který na nás zeje prázdnotou. Škoda, že tohle nám neřekli. Náladu nám to však nepokazilo, jdeme spát. Postel je tak velká, že se rozhodujeme zda spát na výšku nebo na šířku.

 

Den 24
Po vydatné snídani se loučíme s krásným kempem a já si na památku kupuji kabelku. Konečně! Trošku nervózní se vydáváme do města. Všichni nás upozorňovali na hrozné dopravní podmínky, my však proklouzli vcelku hladce. Kyjev byl mnohem horší. Do servisu přijíždíme asi o půl dvanácté a je o nás královsky postaráno. Auto jde hned na zvedák a my si ukazujeme jaké, jsou naše přání. Hlavně vyměnit tlumiče a olej. Offroad je úplně odrovnal, jsou naprosto vytečené. Péra jsou naštěstí v pořádku. Ukazujeme mechanikům jak jsou vyřešeny cívky z města Altaj a uvidíme, jestli stihnou objednat nové, nebo jestli musí vydržet až do česka. 

 

Naše auto mezi novými Tuaregy na dílně opravdu září, a tak netrvá dlouho a už má své obdivovatele. Jsou to manažeři volkswagenu. Kluci jsou z našeho auta a cestování nadšení. Místo postávání na dílně nás zvou na oběd do jídelny pro zaměstnance. To je pro nás naprosto nová zkušenost. Jídlo je však výtečné. Všichni na nás koukají jak na přírodní úkaz, ale jsou moc milí. Slovo dalo slovo a my víme, že o naše auto bude opravdu královsky postaráno. Přece co nakáže šéf, je svaté. Po obědě je nám nabídnut počítač pro bookování hotelu a následně už nás jeden zaměstnanec odváží vlastním vozem až před hotel. No to jsme tedy nečekali. Unavení ale přesto nabuzení se vydáváme alespoň na chvíli do města. Máme to z hotelu jen 15 minut do centra, paráda. Déšť nás ale brzy zahání na hotel a my upadáme do říše snů.

 

Den 23
Když jsme se včera narychlo balili do hotelu, logicky jsme spoustu věcí zapomněli v autě. Bohužel jedna z věcí byla nabíječka na foťák, takže z pátku není ani fotka ani vlog. Pěšky se vydáváme do servisu, kde zapomenuté věci lovíme v autě. Navečer jdeme prozkoumat město a já si v Nike shopu kupuji nové tenisky. Málem jsem je neulovila. Jen co jsme do obchodu vešli, tak jsem si ten svůj vysněný model prohlížela. Bzy přišel prodavač a povídá, že toto je poslední kus jen v této velikosti. Pro mě jsou bohužel velké. Rozhlížím se kolem a nakonec i ty větší tenisky zkouším, co kdyby třeba jejich číslování bylo jiné. Musela jsem se zout z velmi jetých tenisek také značky Nike. Toho si prodavač všiml, a jako by se mu turistky zželelo, začal se ptát na mou velikost. Než jsem se nadála, jako kouzlem krabici vyhrabal. No to snad není možné. Tuto zkušenost bohužel nemáme z Asie poprvé. Až jakmile vidí, že u nich peníze opravdu utratíte, je vše jinak. 


Den 24 - 25
Víkend byl pro nás ve znamení odpočinku. Opět jsme šli objevovat město a vydali se k největšímu chrámu v zemi. Centrum od chudinské čtvrti kde chrám leží dělí pouze jedna silnice. Aby rozdíl nebyl jen tak malý, na jedné straně stojí hotel Holiday Inn. Cena za nejdražší pokoj je 77tis Kč za noc a z něj se můžete dívat přímo na rozpadlé domy a jurty. To je velké sousto i na nás. Pokračujeme do kopce, kde na nás opět lidé pokřikují mongolsky se zamračenými výrazy. Razíme tu jak sloni v jahodách. V zahradách chrámu už se cítíme o moc bezpečněji. Brzy zjišťujeme, že tento chrám je spíše turistická atrakce. Platit máte za vstup, fotku a snad i kýchnutí. Pod kapkami deště se tedy vydáváme raději do centra na večeři. Na hotelu si užíváme klidu a výhledu na pulzující hlavní město.

 

neděle 6. srpna 2017

Oloupeni o čas i věci



 

Den 18
Na krásném místě se probouzíme hodně rozčíleni. Přes noc nám někdo ukradl jeden kanystr s benzínem. Uprostřed pustiny. Přemýšlíme, co za člověka toto může udělat. Moc dobře totiž věděl, že benzínky tu mají velké rozestupy a kanystr je tedy opravdu potřeba. No alespoň že jeden nám nechal. Pokračujeme těžkým úsekem do sedla mezi hory. Cesta se nám najednou ztratila u základního kempu pro pracovníky stavby silnice. Nezbývá nic jiného, než se jít zeptat na cestu tam. Pomohl nám moc milý pán, co umí na místní poměry dobře anglicky a nakonec nás prosí o svezení sebe a manželky do města Khovd, kam máme namířeno. No super, alespoň už se neztratíme. Moc milá společnost je ale jednu chvíli přehlušena strachem. Před námi se objevila duna s asi půlmetrovými kolejemi v kopci a my už nestíháme ani brzdit. Takže zadržet dech a doufat, že auto to přežije. Dva pasažéři v zadu se i přesto pořád zubí. 

 

Po půlhodině dorážíme do města a manželé nám chtějí vše ukázat. Takže koukáme na sochy místních hrdinů a posloucháme o jejich historii. Na závěr pár selfie, ty asiati zbožňují, a už si jdeme každý svou cestou. Ta naše vedla do supermarketu a pak k řece, která město protíná. Je to tedy spíš malá říčka těšně nad kotníky, kde se s námi koupají děti, kůň a krávy. Lehce osvěženi sedáme do auta a vyrážíme na vytoužený asfaltový úsek. Spíme na slepé odbočce cesty doufajíc, že nevzbudíme víc pozornosti než parkující auto na přestávce. Bohužel se zase mýlíme. Ve čtyři ráno za nás přijíždí menší náklaďák se dvěma mongoly. Dlouho nám svítí přímo do oken, pak zhasnou, ale se stále nastartovaným motorem chodí sem a tam. Usnuli jsme zase až po jejich odjezdu.

 

Den 19
Horko. Budí nás zase to šílené vlezlé horko. Nedá se nic dělat, dáme si jen malou snídani a vyrážíme na cestu. Po asfaltu to jde hezky rychle, po obědě máme být ve městě Altaj a pak pokračovat dalším offroadovým úsekem. Dnes máme natankovaný opravdu nekvalitní benzín 80 a tak auto protestuje. Škube se a občas dokonce na dvě vteřiny vypne motor. Po necelých sto kilometrech na nás začne blikat kontrolka chladící kapaliny a já cítím zápach spáleniny. Brzdíme jak o duši a utíkáme se podívat co se děje. Nevěřícně koukáme na obří kaluž antifreezu pod autem a Kamča si opakuje mantru ,,to není pravda, to není pravda“. Musí to být nějaká hadička, tak nastartujeme a budeme se dívat, kudy to teče. Bohužel to už se nám ale nedaří, motor ne a ne chytnout. Po chvíli zkoumání a prohlížení je to jasné, potřebujeme odtah. Do města je to jen 60km, to nebude taková hrůza, říkáme si a za chvíli už vše domlouváme. Táhne nás moc milá rodinka s malým dítětem. Co nám ale neřekli je, že jejich auto má také problém, a to že vaří vodu. Takže úsek 60km jedeme 5 hodin. Divím se, že se na nás nevybodli. Cestou nám jeden z nich pořád říkal, že tam servis není a že pokud je, tak v sobotu je zavřený. Myslím, že se nás takto chtěli zbavit, ale my se nedali. Nakonec nás dovezli až k servisu Mongol Rally. Hurá. Mluví tady dokonce rusky a trochu anglicky. Praskla nám hadička od chladící kapaliny a ta natekla do elektriky, kterou vyzkratovala. Oprava trvala až do večera, takže jsme se rozhodli přespat na hotelu s horkou sprchou a vyrazit až ráno. Bohužel i na hotelu se Mongolové zase předvádí, opilec nemůže vyjít schody a ostatní dělají neskutečný rámus až do rána.

 

Den 20
Po 5 kilometrech jízdy nám zhasl motor. ,,Cože? To si z nás to auto už dělá srandu!“ Nevěřícně kroutím hlavou, zatímco zkoušíme znovu nastartovat. Po vyčištění kontaktů z cívky se nám to podařilo a míříme rovnou do servisu, kde jsme byli včera. Moc rádi nás teda nevidí. Po celodenním hrabání se v motoru ale auto zase jede. Zkrat včera bohužel spálil i úplně novou indukční cívku a jelikož tady se nové díly jen tak sehnat nedají, muselo se na to jinak. Mechanici jsou tady ale úplní kouzelníci. Systém vyměnil za jiný, vyčistil svíčky úplně zanesené od písku a dokonce vyladil i volnoběh, který zlobil už v Česku. 
 
Já si celý den hraji s mechanikovou dcerou, roztomilou dvouletou Ichčen. Nakonec nás nechce nechat odjet a mamince mává na rozloučenou z našeho auta. Po domluvě s ní odjíždíme za město, kde se zase s rodinou potkáme. Malá je celou dobu nadšená, dokud rodiče neuvidí. Vřískot a pláč, bože jak nám to trhá srdíčko. Raději tedy mizíme z dohledu a doufáme, že auto je konečně v pořádku. Ještě dnes se dostáváme na offroad a mírně se ztrácíme. Na  cestu se ptáme podle mapy asi třikrát, protože gpska je tady naprosto ztracená. Konečně nacházíme krásné kempovací místo a užíváme si vlahý večer.

 

Den 21
Mongolové si už z nás snad dělají srandu. Celou dobu co jsme v Mongolsku, tak se odněkud vynoří a hned nám lezou do auta a zkoumavě si jej prohlížejí. Teď je ale pět ráno a nám na auto klepe posádka mongolského vozu, který jenom jede kolem. Než se proberu tak to naštěstí vzdávají a močí před autem. Oba jsme z tohoto jejich zvyku víc než vytočení. Neměli jsme ještě ani jednu klidnou noc. Při snídani se k nám přibližuje stádo velbloudů, které já mám velmi v oblibě. Zbožňuji ten jejich naprosto lhostejný výraz a klid. Natáčím s nimi začátek vlogu a fotím originální portréty. To doma nezažiju. Pak se jako na povel zase rozestoupí a my vyrážíme opět na cestu. Ta je sice o poznání lepší než první offroadová etapa, jenže naše tlumiče už nám zamávaly na rozloučenou. Největší problém těchto cest jsou takové varhánky, které tvoří vítr. Je to jako byste měli zpomalovací prahy po dvaceti centimetrech a měli po nich jet alespoň 100km. No vydrncaní jsme my, i auto. Odpadává všechno možné, dnes dokonce vylezl jeden šroubek z originálního nábytku, co tu je v pohodě třicet let. Zítra už by to měl být ale den na této cestě hrůzy poslední.