Den 11
Každodenní rutinu nám dnes zpestřilo velmi milé setkání. Po
celodenním řízení jsme zastavili u moc pěkného motelu s restaurací a
rozhodli se vyzkoušet místní kuchyni. Bohužel lidé ve službách zde nejsou nijak
ochotní a nápomocní, proto mi už předem bylo jasné, že odpověď na otázku zda
nemají menu v angličtině, bude pouze opovrhující pohled. Luštili jsme tyto
záhadné znaky s pomocí malé ruské konverzace, ale nenacházeli jsme shodu.
Po pár minutách za námi přišel mladý sympatický Rus a ptal se, zda nechceme
pomoct. V Angličtině! Hurá, pomysleli jsme si a vzali ho hned k sobě.
Pomohl nám objednat si a vyřešit menší spory ohledně přílohy ke kuřeti. Paní
vrchní tvrdila, že k tomu nic nemají, ale nakonec jsme si vydobyli rýži.
Pokrm byl dobrý, připomínal velmi naši českou domácí kuchyni. Po večeři jsme
šli Sashovi ukázat naše auto a mu se tak líbilo, že jsme si v něm dokázali
vykládat až do půlnoci. Zjistili jsme spoustu zajímavého o místních lidech,
kteří se nám opravdu velmi podobají a vyměnili si kontakty. Pokud přijedeme do
Krasnoyarsku, bude nám o zábavu postaráno.
Den 12
Sibiřské tropy. Koho by napadlo, že na takovém místě si
budeme stěžovat na nesnesitelné horko. Sasha nám prozradil, že teploty tady
v zimně běžně dosahují -40C° a v létě zase +40°C. No to se máme ještě
na co těšit. Dnes projíždíme největším městem Sibiře – Novosibirskem. Tímto
městem protéká další z velkých řek, Ob. Když projíždíme po její hrázi,
naskytne se nám pohled na menší pláž obleženou lidmi. Náš plán je jasný. My,
plavky a voda! To blaho smáčet svá propocená těla v mírně ledové vodě. Po
takové době na silnici nám tento okraj řeky u nevzhledné hráze připadá jako
letní dovolená v Chorvatsku. Bohužel musíme pokračovat dál, do večera
zbývá asi 150 kilometrů.
Den 13
Po okénku stékají kapky vlahého deště, venku je už skoro tma
a já si připadám najednou jako v jiném světě. Možná to není jen zdání.
Dnes jsme překročili první horský průsmyk v pohoří Altai a krajina se nám
doslova proměnila před očima. Zmizel provoz, paneláky a dokonce na první pohled
i Rusové. Najednou jsme se ocitli v překrásné přírodě, která se zdá být
naprosto nedotčená. V údolí jsou velmi staré chatrče, které obývají lidé
mongoloidního vzezření. Na cestě je jen spousta krav, koz a koní. Zvířata se
pasou všude okolo z mocně zelené trávy a my jsme naprosto okouzleni. Možná
nám tohle způsobil i mírný šok po dvou týdnech asfaltu a neustálého provozu
mezi horlivými Rusy. Sychravé počasí dodává horám tajemný nádech a my se už
nemůžeme dočkat zítřka.
Den 14
Po probuzení do sychravého rána nám další průsmyk poskytuje
úchvatné výhledy na nedotčenou krajinu. Jedeme kolem vysokých skalních stěn,
kopců zarostlých hustými lesy a louk s pasoucím se dobytkem. Krajinou se
jakoby nic prolíná divoká řeka a za ní koně uhání proti větru. Připadám si,
jakoby mě někdo ve spánku přenesl na jinou planetu. Stačilo ale ujet 6000 Km.
To není moc velká daň, za výhled, který vám vezme dech. Obědváme u řeky a ani
se nám nechce odsud odjíždět. Pro kempování zde neplatí žádná pravidla, kam
dojede auto, můžete zůstat. Naštěstí zde už provoz konečně ochabl, asfalt je
ale čím dál lepší. Odpoledne přijíždíme do jedné z posledních vesniček
ruska a benzín tankujeme na úplně nové stanici Lukoil. Klimatizace, evropské
toalety a platba kartou jsou samozřejmostí. Vedle zeje prázdnotou několik
rozpadlých domů a u cesty postává starší strhaná žena. K hranicím zbývá
asi třicet kilometrů, takže jsme se rozhodli ještě dnes je překročit. Po
dvouhodinovém čekání ale celník mává, že dnes zavírají. Musíme si tedy najít
místo na přespání. Hory se zde rozestoupily a uvolnily místo stepi. Měsíční
krajina neskutečné rozlohy. Jsou zde vyježděné cestičky v písku, které
vedou bůhví kam. U jedné parkujeme auto, a máme zasloužený večer bez kamionů a
vtíravých pohledů Rusů. Sprcha, večeře a víno jako odměna, za ujeté kilometry.
Žádné komentáře:
Okomentovat