středa 26. července 2017

Sbohem dálnice!




 

Den 11
Každodenní rutinu nám dnes zpestřilo velmi milé setkání. Po celodenním řízení jsme zastavili u moc pěkného motelu s restaurací a rozhodli se vyzkoušet místní kuchyni. Bohužel lidé ve službách zde nejsou nijak ochotní a nápomocní, proto mi už předem bylo jasné, že odpověď na otázku zda nemají menu v angličtině, bude pouze opovrhující pohled. Luštili jsme tyto záhadné znaky s pomocí malé ruské konverzace, ale nenacházeli jsme shodu. Po pár minutách za námi přišel mladý sympatický Rus a ptal se, zda nechceme pomoct. V Angličtině! Hurá, pomysleli jsme si a vzali ho hned k sobě. Pomohl nám objednat si a vyřešit menší spory ohledně přílohy ke kuřeti. Paní vrchní tvrdila, že k tomu nic nemají, ale nakonec jsme si vydobyli rýži. Pokrm byl dobrý, připomínal velmi naši českou domácí kuchyni. Po večeři jsme šli Sashovi ukázat naše auto a mu se tak líbilo, že jsme si v něm dokázali vykládat až do půlnoci. Zjistili jsme spoustu zajímavého o místních lidech, kteří se nám opravdu velmi podobají a vyměnili si kontakty. Pokud přijedeme do Krasnoyarsku, bude nám o zábavu postaráno.

 

Den 12
Sibiřské tropy. Koho by napadlo, že na takovém místě si budeme stěžovat na nesnesitelné horko. Sasha nám prozradil, že teploty tady v zimně běžně dosahují -40C° a v létě zase +40°C. No to se máme ještě na co těšit. Dnes projíždíme největším městem Sibiře – Novosibirskem. Tímto městem protéká další z velkých řek, Ob. Když projíždíme po její hrázi, naskytne se nám pohled na menší pláž obleženou lidmi. Náš plán je jasný. My, plavky a voda! To blaho smáčet svá propocená těla v mírně ledové vodě. Po takové době na silnici nám tento okraj řeky u nevzhledné hráze připadá jako letní dovolená v Chorvatsku. Bohužel musíme pokračovat dál, do večera zbývá asi 150 kilometrů.

  

Den 13
Po okénku stékají kapky vlahého deště, venku je už skoro tma a já si připadám najednou jako v jiném světě. Možná to není jen zdání. Dnes jsme překročili první horský průsmyk v pohoří Altai a krajina se nám doslova proměnila před očima. Zmizel provoz, paneláky a dokonce na první pohled i Rusové. Najednou jsme se ocitli v překrásné přírodě, která se zdá být naprosto nedotčená. V údolí jsou velmi staré chatrče, které obývají lidé mongoloidního vzezření. Na cestě je jen spousta krav, koz a koní. Zvířata se pasou všude okolo z mocně zelené trávy a my jsme naprosto okouzleni. Možná nám tohle způsobil i mírný šok po dvou týdnech asfaltu a neustálého provozu mezi horlivými Rusy. Sychravé počasí dodává horám tajemný nádech a my se už nemůžeme dočkat zítřka.


Den 14
Po probuzení do sychravého rána nám další průsmyk poskytuje úchvatné výhledy na nedotčenou krajinu. Jedeme kolem vysokých skalních stěn, kopců zarostlých hustými lesy a louk s pasoucím se dobytkem. Krajinou se jakoby nic prolíná divoká řeka a za ní koně uhání proti větru. Připadám si, jakoby mě někdo ve spánku přenesl na jinou planetu. Stačilo ale ujet 6000 Km. To není moc velká daň, za výhled, který vám vezme dech. Obědváme u řeky a ani se nám nechce odsud odjíždět. Pro kempování zde neplatí žádná pravidla, kam dojede auto, můžete zůstat. Naštěstí zde už provoz konečně ochabl, asfalt je ale čím dál lepší. Odpoledne přijíždíme do jedné z posledních vesniček ruska a benzín tankujeme na úplně nové stanici Lukoil. Klimatizace, evropské toalety a platba kartou jsou samozřejmostí. Vedle zeje prázdnotou několik rozpadlých domů a u cesty postává starší strhaná žena. K hranicím zbývá asi třicet kilometrů, takže jsme se rozhodli ještě dnes je překročit. Po dvouhodinovém čekání ale celník mává, že dnes zavírají. Musíme si tedy najít místo na přespání. Hory se zde rozestoupily a uvolnily místo stepi. Měsíční krajina neskutečné rozlohy. Jsou zde vyježděné cestičky v písku, které vedou bůhví kam. U jedné parkujeme auto, a máme zasloužený večer bez kamionů a vtíravých pohledů Rusů. Sprcha, večeře a víno jako odměna, za ujeté kilometry.

Žádné komentáře:

Okomentovat