pátek 14. července 2017

Pasy, prosím.



 

Den 4
V pátek ráno odjíždíme z Ukrajiny do Ruska. Bylo nám tu celkem hezky ale Mongolsko už na nás čeká. K hranicím se dostáváme před jedenáctou hodinou dopolední. Z Ukrajinské strany jsme za pár minut puštěni do ,,území nikoho“ před hraniční přechod Ruské Federace. Stojí tu něco přes 30 aut, no snad to nebude trvat moc dlouho, říkáme si, zatímco chystám k obědu chléb s vysočinou.  Naše odhady byly bohužel naprosto špatné. V této zvláštní zóně čekáme 7 hodin. Rychlost je maximálně 5 aut za hodinu. Všechny jsou důkladně kontrolovány místními celníky. 

 

Když nastal náš čas, jedeme konečně trochu nabuzeni po celodenním posedávání k nesympatickému mladíkovi. Parkujeme auto a dle pokynů jdeme ukázat pasy k budce. Těchto stanic je tu několik, všichni u nich stráví maximálně pár minut. Po půlhodinovém čekání je nám to už víc než divné. Co proboha dělají s našimi pasy? Zanedlouho z okénka vyhlédne mladík a ptá se mě na jméno. ,,Ano Kateřina“  Vyslovuji co nejsrozumitelněji. Bohužel to nestačí. V mém pase je jméno uvedeno v tomto krásném českém tvaru, ale na stránce s Vízy jen anglický přepis Katerina. A problém je na světě. Podle mladíka jsme já Kateřina a dvojnice Katerina naprosto odlišné osoby. Další hovory, další nekonečné čekání, ale vše nakonec dobře dopadlo. Jako všichni ostatní vyskládáme věci z auta, aby si jej mohli důkladně prohlédnout.  Už zbývá jen vyplnit nějaké dotazníky a můžeme prý jet. Dotazníky jsou ale pouze v azbuce, které moc neholdujeme. Super, takže děláme na hranicích další rozruch. Celá četa z nás má už celkem srandu, naštěstí ale jeden z celníků umí nádherně anglicky a naši situaci zachránil. Po sedmé večer konečně prcháme do Ruska


Žádné komentáře:

Okomentovat