sobota 29. července 2017

Mongolsko, jsme tady!



 

Den 15
Hranice Mongolska, pokus druhý. Ráno vstáváme brzy a doufáme, že budeme na hranicích mezi prvními. Nedáváme si ani snídani, na to bude čas při čekaní tam. Jen co jsme z planiny vyjeli na silnici, bliká a troubí na nás auto. V zápětí cítíme hrozný zápach benzínu. A sakra.  Benzín nám doslova tryská z nádrže. Skáčeme do auta a uháníme směr nejbližší město, musíme ihned do servisu. Auto se cuká, a když ručička nádrže sklouzne až dolů, my pomalu zastavujeme u krajnice. Město je ještě 25km daleko. Po chvíli nám zastavuje vojenské auto se třemi vojáky, mířícími právě na Mongolské hranice. Nejstarší z ostřílených mužů se hned sám vrhá pod auto a pomůže nám dát věci alespoň provizorně dohromady. Jedná se o vypadlou palivovou trubku. 
Do města nás dotáhnout nemohou, ale na benzínku je to kilometrů jen pět. Kamča tedy rychle skáče s prázdnými kanystry do vojenského auta, které ho pro benzín doveze. Po dočepování uháníme rovnou hledat autoservis. Uspěli jsme až ve třetím. 

 

I přes naše obavy o odbornost vše zvládli na jedničku a my dojíždíme na hranice krátce před polednem. Aut je tu požehnaně a my jen doufáme, ať na nás dnes vyjde řada. Během pětihodinového čekání se seznamujeme s Německým párem, který jede z Lisabonu do Vladivostoku. (www.lisbon2vladivostok.eu) I přes naše obavy se na nás těsně před zavřením dostává řada. Klasické kolečka u Rusů, ukázka auta a jeho obsahu, a míříme k Mongolské straně. Jako první nám nějaká slečna wapkou umývá podběhy a žádá 50rublů. Až později jsme zjistili, že jde o nějakou desinfekci auta. No nevím, zda je to opravdu k něčemu dobré, ale co se dá dělat. Pak jsme odvedeni do kancelářské budovy ke kontrole pasů a hlavně asi pěti kontrolám papírů od auta. Je tu absolutní zmatek, křik a bezvládí. Prostě pravá Asie. 

 

Díky tomu, že celníci by rádi šli domů, nekoná se tradiční kontrola vozidla, my vesele sedáme do auta, ale brzy zase musíme zastavit u závory. Několik aut před námi se rozčiluje, že si žádné pojištění platit nebude. Nakonec se nedá nic dělat, závoru prostě jinak neotevřou. Platíme tedy také, naštěstí to opravu není mnoho. Za závorou se nám již otevírá nový svět. Plný kamení a písku. Kde že mají ten asfalt, co nám jeden cestovatel sliboval už za hranicemi? Tady rozhodně ne. Nakonec na něj narážíme asi po 40km a brzy hledáme místo ke spánku.
 V jedné dědince nás zastavuje místní mladík s motorkou, vypadá že má problém. Ihned na nás spustil Anglicky a ptal se kde budeme spát. Když jsme ukazovali na cestu před sebou, on začal kroutit hlavou a říkat: ,,Big mountain, big problem, bad people.“  Trochu nás to vystrašilo, v kombinaci s jeho zvláštním pohledem jsme se vůbec necítili dobře. Snažil se nás vlákat do vesnice, ale my raději odjeli. Po celodenním stresu v nás ale zažehnul strach. Parkujeme na vedlejší cestičce v horském průsmyku. Po tmě už si netroufáme jet dál, jelikož cesta není dobrá. Až paranoidně vystrašení spíme se sekerou u hlavy a nemůžeme se dočkat ranního slunce.

 

Den 16
Slunce vychází v pět hodin a my pomalu vstáváme. Čeká nás cesta horským průsmykem bez asfaltu a asi 60km do městečka Olgi. Nad ránem nás budily divné zvuky a až na cestě jsme zjistili, že se nám kolem auta prohnalo stádo velbloudů. ,,Velbloudi na cestě?“ říkáme si ještě v polospánku a přemýšlíme, co jsme to asi pili. Ve městečku Olgi hledáme Jurt camping, který jsme dostali jako dobrý tip. Ikdyž přijíždíme po osmé ráno, je možné nás ubytovat. Dnešní den je ve znamení odpočinku. Ubytováváme se ve stylové malé Jurtě a jdeme se projít do města. 

 

Město nám ale vyrazilo dech. Takovou bídu jsme v životě neviděli. Ulice mezi rozpadlými příbytky jsou prašné, všude je trus od krav, které se pohybují kdekoli a auta jsou na pokraji smrti. Největší autokuriozitou je pro nás dnes model s pneumatikami hladkými jako dětská prdelka. Polední žár nás brzo zahání zpět. Pracujeme, odpočíváme a seznamujeme se s dalšími cestovateli. Tři kluci - Američan, Francouz a Kazach, kteří jedou Mongolsko přesně naopak než my. Dávají nám pár super tipů a užíváme si milé společnosti.

 

Den 17
Dnes nás čeká cesta k městečku Khvod. Díky klukům ze včerejška víme, že se máme připravit na horší cestu. Asfalt je jen 60 km a pak nás čeká místní varianta polňačky. Bohužel Mongolové právě opravují tento jediný tah a tak je skoro celý zavřený. Chtě nechtě musíme jet offroad. Tak to jsme přesně nechtěli. Průměrná rychlost je 15 – 20 km/h a my jen doufáme, že neprorazíme gumu o velké kamení. Brzy vystoupáme dvěma horskými průsmyky do výšky asi 3000 m.n.m. Venku je opět horko a naše auto se trošku vaří. Musíme tedy na kopci dát pauzu. Místy se dostáváme do nepříjemných situací, jelikož koleje vyježděné všude okolo se různě klikatí a ztrácí. Na jednom místě se nám cesta ztratila ve strmé stráni. Nechceme tomu uvěřit a ptáme se raději lidí na stavbě, zda máme jet tudy. Bohužel ano. Cesta není pouze strmá, ale také nakloněná hodně do leva. Z toho jsme nervózní i díky tomu, že toto je přesně naše slabina. Náš veterán má veškeré úložné prostory, nádrž na vodu i plynovou bombu nalevo, takže se silně nakláníme i na rovině. Já nakonec raději natáčím, jelikož se mi v autě při tomto nejistém kroku sedět nechce. Vše dopadá dobře a my se kodrcáme až do krásného údolí. Ikdyž ještě není večer, rozhodli jsme se zůstat u malebné říčky.

 

Po chvíli k nám přijíždí jezdec na koni a žádá vodu. Je to místní pastevec koní. Nemluví ani Rusky, ale nejspíš ani Mongolsky. Vydává spíš skřeky a je velmi ustrašený. Usadili jsme jej, dali mu vodu a sušenky. S chutí přijal. Dlouhou chvíli jsme se na sebe všichni jen usmívali. Prohlíželi jsme si jeho oblečení, které připomínalo zimní kabát. On zase nás a naše auto. Jakmile byl dostatečně osvěžen, sedl na koně, zamával a zmizel. Nám ale ještě dlouho zůstal takový zvláštní pocit, jako bychom se vrátili o několik stovek let zpět.

 

pozn. Zrovna se mi vybil foťák, takže nemáme se záhadným jezdcem žádné fotky :-(

Žádné komentáře:

Okomentovat