sobota 29. července 2017

Mongolsko, jsme tady!



 

Den 15
Hranice Mongolska, pokus druhý. Ráno vstáváme brzy a doufáme, že budeme na hranicích mezi prvními. Nedáváme si ani snídani, na to bude čas při čekaní tam. Jen co jsme z planiny vyjeli na silnici, bliká a troubí na nás auto. V zápětí cítíme hrozný zápach benzínu. A sakra.  Benzín nám doslova tryská z nádrže. Skáčeme do auta a uháníme směr nejbližší město, musíme ihned do servisu. Auto se cuká, a když ručička nádrže sklouzne až dolů, my pomalu zastavujeme u krajnice. Město je ještě 25km daleko. Po chvíli nám zastavuje vojenské auto se třemi vojáky, mířícími právě na Mongolské hranice. Nejstarší z ostřílených mužů se hned sám vrhá pod auto a pomůže nám dát věci alespoň provizorně dohromady. Jedná se o vypadlou palivovou trubku. 
Do města nás dotáhnout nemohou, ale na benzínku je to kilometrů jen pět. Kamča tedy rychle skáče s prázdnými kanystry do vojenského auta, které ho pro benzín doveze. Po dočepování uháníme rovnou hledat autoservis. Uspěli jsme až ve třetím. 

 

I přes naše obavy o odbornost vše zvládli na jedničku a my dojíždíme na hranice krátce před polednem. Aut je tu požehnaně a my jen doufáme, ať na nás dnes vyjde řada. Během pětihodinového čekání se seznamujeme s Německým párem, který jede z Lisabonu do Vladivostoku. (www.lisbon2vladivostok.eu) I přes naše obavy se na nás těsně před zavřením dostává řada. Klasické kolečka u Rusů, ukázka auta a jeho obsahu, a míříme k Mongolské straně. Jako první nám nějaká slečna wapkou umývá podběhy a žádá 50rublů. Až později jsme zjistili, že jde o nějakou desinfekci auta. No nevím, zda je to opravdu k něčemu dobré, ale co se dá dělat. Pak jsme odvedeni do kancelářské budovy ke kontrole pasů a hlavně asi pěti kontrolám papírů od auta. Je tu absolutní zmatek, křik a bezvládí. Prostě pravá Asie. 

 

Díky tomu, že celníci by rádi šli domů, nekoná se tradiční kontrola vozidla, my vesele sedáme do auta, ale brzy zase musíme zastavit u závory. Několik aut před námi se rozčiluje, že si žádné pojištění platit nebude. Nakonec se nedá nic dělat, závoru prostě jinak neotevřou. Platíme tedy také, naštěstí to opravu není mnoho. Za závorou se nám již otevírá nový svět. Plný kamení a písku. Kde že mají ten asfalt, co nám jeden cestovatel sliboval už za hranicemi? Tady rozhodně ne. Nakonec na něj narážíme asi po 40km a brzy hledáme místo ke spánku.
 V jedné dědince nás zastavuje místní mladík s motorkou, vypadá že má problém. Ihned na nás spustil Anglicky a ptal se kde budeme spát. Když jsme ukazovali na cestu před sebou, on začal kroutit hlavou a říkat: ,,Big mountain, big problem, bad people.“  Trochu nás to vystrašilo, v kombinaci s jeho zvláštním pohledem jsme se vůbec necítili dobře. Snažil se nás vlákat do vesnice, ale my raději odjeli. Po celodenním stresu v nás ale zažehnul strach. Parkujeme na vedlejší cestičce v horském průsmyku. Po tmě už si netroufáme jet dál, jelikož cesta není dobrá. Až paranoidně vystrašení spíme se sekerou u hlavy a nemůžeme se dočkat ranního slunce.

 

Den 16
Slunce vychází v pět hodin a my pomalu vstáváme. Čeká nás cesta horským průsmykem bez asfaltu a asi 60km do městečka Olgi. Nad ránem nás budily divné zvuky a až na cestě jsme zjistili, že se nám kolem auta prohnalo stádo velbloudů. ,,Velbloudi na cestě?“ říkáme si ještě v polospánku a přemýšlíme, co jsme to asi pili. Ve městečku Olgi hledáme Jurt camping, který jsme dostali jako dobrý tip. Ikdyž přijíždíme po osmé ráno, je možné nás ubytovat. Dnešní den je ve znamení odpočinku. Ubytováváme se ve stylové malé Jurtě a jdeme se projít do města. 

 

Město nám ale vyrazilo dech. Takovou bídu jsme v životě neviděli. Ulice mezi rozpadlými příbytky jsou prašné, všude je trus od krav, které se pohybují kdekoli a auta jsou na pokraji smrti. Největší autokuriozitou je pro nás dnes model s pneumatikami hladkými jako dětská prdelka. Polední žár nás brzo zahání zpět. Pracujeme, odpočíváme a seznamujeme se s dalšími cestovateli. Tři kluci - Američan, Francouz a Kazach, kteří jedou Mongolsko přesně naopak než my. Dávají nám pár super tipů a užíváme si milé společnosti.

 

Den 17
Dnes nás čeká cesta k městečku Khvod. Díky klukům ze včerejška víme, že se máme připravit na horší cestu. Asfalt je jen 60 km a pak nás čeká místní varianta polňačky. Bohužel Mongolové právě opravují tento jediný tah a tak je skoro celý zavřený. Chtě nechtě musíme jet offroad. Tak to jsme přesně nechtěli. Průměrná rychlost je 15 – 20 km/h a my jen doufáme, že neprorazíme gumu o velké kamení. Brzy vystoupáme dvěma horskými průsmyky do výšky asi 3000 m.n.m. Venku je opět horko a naše auto se trošku vaří. Musíme tedy na kopci dát pauzu. Místy se dostáváme do nepříjemných situací, jelikož koleje vyježděné všude okolo se různě klikatí a ztrácí. Na jednom místě se nám cesta ztratila ve strmé stráni. Nechceme tomu uvěřit a ptáme se raději lidí na stavbě, zda máme jet tudy. Bohužel ano. Cesta není pouze strmá, ale také nakloněná hodně do leva. Z toho jsme nervózní i díky tomu, že toto je přesně naše slabina. Náš veterán má veškeré úložné prostory, nádrž na vodu i plynovou bombu nalevo, takže se silně nakláníme i na rovině. Já nakonec raději natáčím, jelikož se mi v autě při tomto nejistém kroku sedět nechce. Vše dopadá dobře a my se kodrcáme až do krásného údolí. Ikdyž ještě není večer, rozhodli jsme se zůstat u malebné říčky.

 

Po chvíli k nám přijíždí jezdec na koni a žádá vodu. Je to místní pastevec koní. Nemluví ani Rusky, ale nejspíš ani Mongolsky. Vydává spíš skřeky a je velmi ustrašený. Usadili jsme jej, dali mu vodu a sušenky. S chutí přijal. Dlouhou chvíli jsme se na sebe všichni jen usmívali. Prohlíželi jsme si jeho oblečení, které připomínalo zimní kabát. On zase nás a naše auto. Jakmile byl dostatečně osvěžen, sedl na koně, zamával a zmizel. Nám ale ještě dlouho zůstal takový zvláštní pocit, jako bychom se vrátili o několik stovek let zpět.

 

pozn. Zrovna se mi vybil foťák, takže nemáme se záhadným jezdcem žádné fotky :-(

středa 26. července 2017

Sbohem dálnice!




 

Den 11
Každodenní rutinu nám dnes zpestřilo velmi milé setkání. Po celodenním řízení jsme zastavili u moc pěkného motelu s restaurací a rozhodli se vyzkoušet místní kuchyni. Bohužel lidé ve službách zde nejsou nijak ochotní a nápomocní, proto mi už předem bylo jasné, že odpověď na otázku zda nemají menu v angličtině, bude pouze opovrhující pohled. Luštili jsme tyto záhadné znaky s pomocí malé ruské konverzace, ale nenacházeli jsme shodu. Po pár minutách za námi přišel mladý sympatický Rus a ptal se, zda nechceme pomoct. V Angličtině! Hurá, pomysleli jsme si a vzali ho hned k sobě. Pomohl nám objednat si a vyřešit menší spory ohledně přílohy ke kuřeti. Paní vrchní tvrdila, že k tomu nic nemají, ale nakonec jsme si vydobyli rýži. Pokrm byl dobrý, připomínal velmi naši českou domácí kuchyni. Po večeři jsme šli Sashovi ukázat naše auto a mu se tak líbilo, že jsme si v něm dokázali vykládat až do půlnoci. Zjistili jsme spoustu zajímavého o místních lidech, kteří se nám opravdu velmi podobají a vyměnili si kontakty. Pokud přijedeme do Krasnoyarsku, bude nám o zábavu postaráno.

 

Den 12
Sibiřské tropy. Koho by napadlo, že na takovém místě si budeme stěžovat na nesnesitelné horko. Sasha nám prozradil, že teploty tady v zimně běžně dosahují -40C° a v létě zase +40°C. No to se máme ještě na co těšit. Dnes projíždíme největším městem Sibiře – Novosibirskem. Tímto městem protéká další z velkých řek, Ob. Když projíždíme po její hrázi, naskytne se nám pohled na menší pláž obleženou lidmi. Náš plán je jasný. My, plavky a voda! To blaho smáčet svá propocená těla v mírně ledové vodě. Po takové době na silnici nám tento okraj řeky u nevzhledné hráze připadá jako letní dovolená v Chorvatsku. Bohužel musíme pokračovat dál, do večera zbývá asi 150 kilometrů.

  

Den 13
Po okénku stékají kapky vlahého deště, venku je už skoro tma a já si připadám najednou jako v jiném světě. Možná to není jen zdání. Dnes jsme překročili první horský průsmyk v pohoří Altai a krajina se nám doslova proměnila před očima. Zmizel provoz, paneláky a dokonce na první pohled i Rusové. Najednou jsme se ocitli v překrásné přírodě, která se zdá být naprosto nedotčená. V údolí jsou velmi staré chatrče, které obývají lidé mongoloidního vzezření. Na cestě je jen spousta krav, koz a koní. Zvířata se pasou všude okolo z mocně zelené trávy a my jsme naprosto okouzleni. Možná nám tohle způsobil i mírný šok po dvou týdnech asfaltu a neustálého provozu mezi horlivými Rusy. Sychravé počasí dodává horám tajemný nádech a my se už nemůžeme dočkat zítřka.


Den 14
Po probuzení do sychravého rána nám další průsmyk poskytuje úchvatné výhledy na nedotčenou krajinu. Jedeme kolem vysokých skalních stěn, kopců zarostlých hustými lesy a louk s pasoucím se dobytkem. Krajinou se jakoby nic prolíná divoká řeka a za ní koně uhání proti větru. Připadám si, jakoby mě někdo ve spánku přenesl na jinou planetu. Stačilo ale ujet 6000 Km. To není moc velká daň, za výhled, který vám vezme dech. Obědváme u řeky a ani se nám nechce odsud odjíždět. Pro kempování zde neplatí žádná pravidla, kam dojede auto, můžete zůstat. Naštěstí zde už provoz konečně ochabl, asfalt je ale čím dál lepší. Odpoledne přijíždíme do jedné z posledních vesniček ruska a benzín tankujeme na úplně nové stanici Lukoil. Klimatizace, evropské toalety a platba kartou jsou samozřejmostí. Vedle zeje prázdnotou několik rozpadlých domů a u cesty postává starší strhaná žena. K hranicím zbývá asi třicet kilometrů, takže jsme se rozhodli ještě dnes je překročit. Po dvouhodinovém čekání ale celník mává, že dnes zavírají. Musíme si tedy najít místo na přespání. Hory se zde rozestoupily a uvolnily místo stepi. Měsíční krajina neskutečné rozlohy. Jsou zde vyježděné cestičky v písku, které vedou bůhví kam. U jedné parkujeme auto, a máme zasloužený večer bez kamionů a vtíravých pohledů Rusů. Sprcha, večeře a víno jako odměna, za ujeté kilometry.

středa 19. července 2017

Opuštěná Sibiř? Ani náhodou!




Den 7
Prcháme z komářího vězení a míříme na město Syzran.  V Mekáči si dáme oběd a využíváme místního WiFi připojení. Pokud člověk opravdu chce, je možné mít bezplatný internet každý den. Potřebujeme doplnit zásoby vody, tak míříme do nedalekého supermarketu. Je to nějaký místní řetězec, nic velkého. Díky tomu i díky našemu vzdalování se Evropě, se ceny konečně umoudřili.  Horko je doslova spalující a nám se úplnou náhodou podaří dostat přímo k řece Volze, kterou jsme včera hledali. Na koupání to sice není, jelikož je velmi rozbouřená, ale připadáme si jako na správné dovolené. Sluníčko, voda a totální pohoda.  Trochu si u ní odpočineme a pokračujeme dál, den pořád není u konce a my chceme ujet alespoň dalších 100km.



Den 8
Konečně se dostáváme do pohoří Ural a s ním přichází i úžasné ochlazení. Změna výhledu je velmi vítaná. Dlouhé táhlé kopečky se projevují jako kolony kamionů, které mají s těžkými vozy problém dosáhnout rychlosti 30km/h. Jejich výfukové plyny dýcháme celé dny, tak občas zastavujeme na benzínce doplnit nádrž a vzduch do plic. Místní benzínky jsou často velmi rozdílné od těch našich, hlavně co se obsluhy týče. Jako hlavní je rozdíl, že musíte říct a většinou i zaplatit požadované množství paliva. Pokud tedy chcete plnou nádrž, musíte si umět dobře spočítat, kolik vám v ní chybí. Na druhou stranu jednou jsme trochu přestřelili a cenu za litr a půl paliva nám vrátili na kartu, kterou jsme předtím platili. Platba kartou je tady menší problém, než byl v Holandsku nebo třeba Japonsku. Benzínky jsou tu velmi časté, nestalo se nám zatím, že by byly dál než 50km. Kvalita je samozřejmě velmi rozdílná, od evropských Lukoil, po místní barely, které by se daly s těží nazvat benzínkou. Vesměs všude ale seženete Benzín 95, 92 a Diesel.




Den9
Zase cesta. Ano, je to vážně daleko, říkáme si čím dál častěji. Přitom jsme si na tento denní rytmus už hodně zvykli. Ráno vstaneme, dáme rychlou snídani a jedeme, dokud není vhodné místo na oběd. Dopoledne se snažíme ujet větší kus. Pak pořádná přestávka, zase jízda, zase přestávka  a parkujeme mezi 8 a 9 večer.  Bohužel časové posuny nám už sebraly 3 hodiny, a možná zítra ztratíme při jízdě další. Dnes nám to ale pěkně oživili tři kluci, kteří si nás stopli. Právě dokončili školu a tak cestují stopem po celém Rusku. Moc jsme si nepokeceli, protože neumí Anglicky, jako nikdo tady. Ve čtyřmístném autě nás ale jede pět plus jejich krosny, takže o zábavu je postaráno.



 O čem jsem už okrajově mluvila je provoz. Blížíme se k městu Omsk, a v této části Ruska jsme již čekali výrazně menší provoz. I osídlení je poměrně husté. Sibiř rozhodně opuštěná není. Samozřejmě se pohybujeme po hlavním tahu, mnohem více na sever jsou jen lesy a nic. Ale i tak, jsme čekali provoz jako na Ukrajině. Ta byla za Kyjeví opravdu opuštěná.



Den10
Probouzíme se svěže vyspaní v pohoří Ural, kde jsme včera večer náhodou našli zatím nejlepší spaní. Většinu nocí trávíme na hlídaných parkovištích. Je to místní obdoba kempu, často jsou zde i takto označovány. Hlavní poznávací znak je velký nápis Kafe (v azbuce) na domě, ke kterému přiléhá větší parkoviště. Mohou zde stát kamiony i osobní auta. Platíte zvlášť za auto, je zde možnost si dát i sprchu a v Kafe i vychlazené pivo, kávu nebo něco málo k snědku. Auto stojí 100p, tu samou sumu dáte i za jednotlivce ve sprše. Noc nás takto vyjde na cca 120kč včetně horké sprchy. Kvalita se bohužel ale velmi liší. Naše včerejší noc byla více než prémiová. Parkoviště schované za zdí, sprchy a toalety krásně voňavé a čisté a hlídač i paní za kasou moc milí. To bohužel není vždy. Často se potkáváme s lidmi velmi otrávenými a čistota je opravdu špatná. Místní toalety jsou ve většině případů obdoba české kadibudky, jen bez možnosti sezení. Zápach je cítit několik metrů před ní a často jsme se neodvážili ani vstoupit. Dnešní večer trávíme na Dalším Kafe, ze kterého nám wifi sahá až do auta. Paráda!

pondělí 17. července 2017

Komáři útočí!

 

Den 5
Ráno se zdržujeme na benzínce, jelikož nám jejich WiFi krásně sahá až do auta. Rychle vyřídíme co je potřeba a vyrážíme do Voroněže. V plánu máme menší nákup potravin. Ve Voroněži nás překvapila hrozná doprava, ale dojeli jsme úspěšně. Ceny v supermarketu jsou zhruba jako u nás, něco dokonce dražší, zejména drogerie a alkohol. To nás celkem překvapilo, protože Ukrajina byla výrazně levnější. Večer míříme do malého městečka Anna, kde hledáme místo na spaní. Potkáváme dva místní borce, kteří už značně pod parou nám chtějí pomoci. Jmenují se Ivan a Sergej. Jak jinak v Rusku. Nakonec spíme na place pro kamiony, kde je možno využit i horkou sprchu.

 

Den 6
Stále jedeme. Už nám ten rovný asfalt před námi dává trochu zabrat, žijeme pouze na cestě a benzínkách, takže to chce změnu. Dnešní plán je dostat se za město Saratov, kde je řeka Volha. Oproti včerejšku je dnes šílené horko a celý den se nebavíme o ničem jiném než o koupání, takže jsme se rozhodli zkusit dostat se až k řece.

 

 Bohužel to se nám nepovedlo, ale když jsme odjížděli z jedné vesničky, narazili jsme na pěkné parkování. Jak jsme zanedlouho zjistili, je zde svatá voda na koupání i stáčení. Nabrali jsme si tedy plnou nádrž do auta a rozhodli se tady dnes přespat. Za nedlouho už jsme věděli, že to nebylo nejlepší rozhodnutí.

 

 Lidí jenom přibývalo a co hůř, to samé komárů. Těm se ohromně líbilo naše auto, ikdyž jsme v něm nesvítili. Než jsme to zjistili, bylo ale celou dobu otevřené. Později jsme se šli před komáry schovat a zjistili, jaké peklo máme uvnitř. V autě to bzučelo doslova jak ve vosím hnízdě a my nevěděli, co budeme dělat. Na řadu přišel starý dobrý Biolit. Fungoval, komáři nemohli dýchat, ale to ani my. Další problém, ale otevřít okno jsme se neodvážili. Naše topení má i funkci větrání, u které jsme původně mysleli, že ji nikdy nevyužijeme. Teď nám ale opravdu pomohla. Komáři padali všude, plná postel, podlaha i skříňky. Doslova stovky. No snad to ráno bude lepší.

pátek 14. července 2017

Pasy, prosím.



 

Den 4
V pátek ráno odjíždíme z Ukrajiny do Ruska. Bylo nám tu celkem hezky ale Mongolsko už na nás čeká. K hranicím se dostáváme před jedenáctou hodinou dopolední. Z Ukrajinské strany jsme za pár minut puštěni do ,,území nikoho“ před hraniční přechod Ruské Federace. Stojí tu něco přes 30 aut, no snad to nebude trvat moc dlouho, říkáme si, zatímco chystám k obědu chléb s vysočinou.  Naše odhady byly bohužel naprosto špatné. V této zvláštní zóně čekáme 7 hodin. Rychlost je maximálně 5 aut za hodinu. Všechny jsou důkladně kontrolovány místními celníky. 

 

Když nastal náš čas, jedeme konečně trochu nabuzeni po celodenním posedávání k nesympatickému mladíkovi. Parkujeme auto a dle pokynů jdeme ukázat pasy k budce. Těchto stanic je tu několik, všichni u nich stráví maximálně pár minut. Po půlhodinovém čekání je nám to už víc než divné. Co proboha dělají s našimi pasy? Zanedlouho z okénka vyhlédne mladík a ptá se mě na jméno. ,,Ano Kateřina“  Vyslovuji co nejsrozumitelněji. Bohužel to nestačí. V mém pase je jméno uvedeno v tomto krásném českém tvaru, ale na stránce s Vízy jen anglický přepis Katerina. A problém je na světě. Podle mladíka jsme já Kateřina a dvojnice Katerina naprosto odlišné osoby. Další hovory, další nekonečné čekání, ale vše nakonec dobře dopadlo. Jako všichni ostatní vyskládáme věci z auta, aby si jej mohli důkladně prohlédnout.  Už zbývá jen vyplnit nějaké dotazníky a můžeme prý jet. Dotazníky jsou ale pouze v azbuce, které moc neholdujeme. Super, takže děláme na hranicích další rozruch. Celá četa z nás má už celkem srandu, naštěstí ale jeden z celníků umí nádherně anglicky a naši situaci zachránil. Po sedmé večer konečně prcháme do Ruska