úterý 5. září 2017

Ruská dálnice, naštěstí bez vánice.



 

Den 44
Je to přesně týden a do Moskvy nám zbývá 600km. To by mohly být dva dny i s dopravou po Moskvě, nebýt nového problému. Od rána se auto chová nějak divně. Začala se nám vařit voda, ikdyž je venku chladno. Hledáme problém, ale nic očividného nenacházíme. Jen se nespouští ventilátor. Kontrolka si pořád vesele bliká, ale teplota motoru se zvedla pouze nepatrně. Žertujeme, že lihovka a začernění kontrolky by náš problém vyřešila. Za chvíli se ale dostáváme do kolony a poskakování ručičku zase mírně zvedá. Po chvíli máme dokonce problém nastartovat. Takže zase chladíme a čekáme. Takhle jedeme ještě asi sto kilometrů a vyhlížíme pomalu Kaféčko, kde bychom už dnes nejraději zastavili. Cesta je klidná a my jedeme stovkou. Já natáčím vlog a sotva odložím kameru, ozve se rána jako z děla. Auto sedí v podivné poloze na levé straně a mě je to jasné ve zlomku vteřiny. Musí nám chybět kolo. Všude létají jiskry a Kamča se pokouší opatrně zastavit. Vybíhám z auta s vestami a trojúhelníkem v rekordním čase. Kolem nás jezdí kamiony a ostatní řidiči nepřiměřeně rychle, nikdo není na stojící auto za zatáčkou připraven. Během chvíle pokládáme na silnici výstražný trojúhelník, ale zhruba co pět minut jej chodím zpravovat. Kamiony jezdí tak blízko, že ho vítr vždy odhodí do trávy. Hledáme upadnuté kolo, ale odletělo bůhví kam. Kolem cesty vede hustý les a pomalu se začíná stmívat.

Jsme rádi, že jsme v Rusku ze dvou důvodů. Máme tady signál a dokonce platí zelená karta. Voláme tedy na asistenční linku a ti nám po několika hovorech slibují odtah do servisu. Největší problém ale je, sehnat vhodnou techniku. Kolo bohužel uletělo celé, není kam nasadit rezervu. Musí pro nás tedy poslat speciální odtahové vozidlo. Po dalších hovorech jsme ujištěni, že máme čekat tři až čtyři hodiny. Nakonec jich čekáme šest. Úplně se setmělo a začalo pršet. ,,To už snad nemůže být horší.“ Bědujeme si pro sebe během hledání gumáků a pláštěnek. V autě se schovat nemůžeme. Riziko, že do nás někdo narazí je moc velké. A tak v šílené zimě, dešti a tmě čekáme na spásné vozidlo, které zde mělo být před pár hodinami.

Po půlnoci se k nám konečně blíží auto s majáčky. Jásáme radostí a za pár okamžiků už se auto vleče za námi. Při mladíkově odvážné jízdě jen trneme a ohlížíme se zpět, zda naše auto ještě nevyklopil. Po 130km nás přiváží kousek za Nižhniy Novgorod. Auto zůstane přes noc na jejich parkovišti a my jdeme na nedaleký hotel. Do postele se dostáváme ve 4ráno a kolem šesté už zase vstáváme. Telefonicky domlouváme co jsme večer nestihli a odjíždíme s odtahovkou do města. Pojištění nám platí do nejbližšího servisu Volkwagenu. No to jsme dopadli. Naše zkušenosti s ruskými Volkswagen servisy jsou opravdu špatné a i zde to hoši vážně nevylepšili. Nejen, že se k nám chovají jako k odpadu co nemá peníze, navíc odmítají vyzkoušet nějaké řešení. Strávíme celé odpoledne vysvětlováním toho, že naše auto vážně není šrot, jen má za sebou dlouhou cestu a u nás je velmi ceněné. Pomocnou ruku nám podává až mladík z odtahovky, který sehnal bůhví odkud díly na naše kolo a tak si auto nakonec v servise nechají. My odcházíme s pocitem drobné úlevy. Pořád ale nevíme, co dalšího rána o vozovku způsobila.

 


Den 46
Kolo se podařilo připevnit, ale nic dalšího nám prý na autě neopraví. Tohle neslyšíme rádi. Posloucháme tu samou básničku jako vždy. Toto auto v životě neviděli, mechanici neví co s tím a oni stejně v celém Rusku neseženou jediný díl. Víte, nejvíc nás zklamalo to, že v každém VW centru mají vystavené obrázky a reklamní produkty s T1 a T2. Když tam ale přijedete s T3, tak na vás hledí a přiznávají, že netuší ani kde má auto motor. Toť smutná realita a ne zrovna dobrá reklama pro firmu.
To, že se nám zadní kolo nechová úplně standartně jsme věděli a pokoušeli se řešit. V každém městě jsme jezdili po servisech originálních i obyčejných. Všude nám řekli, že je to ještě v pořádku ať jedeme do dalšího VW, tam nám jistě pomohou. Díly nikde nebyly a my udělali chytrý krok. Našli jsme Bus garáž v Moskvě a nechali si díly poslat tam z Česka. Než nám je pošta přiveze, my se tam přesuneme. To byl plán. Bohužel v Moskvě nejsme a trčíme tady 400km před ní. Kolo je opravené, ikdyž ne úplně ideálně. Víc starosti nám teď ale dělá vytékající olej. Jde nejspíš o těsnění pod hlavou, které se dělalo nové před cestou. Mongolsko je ale opravdu rituální vražda auta, jak už to nazvalo mnoho cestovatelů před námi. Nezbývá, než se modlit a jet dál.

 

Den 47
Auto má na náš odjezd do Moskvy zřejmě jiný názor. Při startování vyloženě odmlouvá a když se nám to povede, zanecháme za sebou šílený dým. Vyrážíme tedy rovnou do servisu. Všude nás odpálkovávají a jeden nám radí autoservis, který se specializuje na tyto auta. Prý to není daleko a popisuje cestu. Super, tak tam musíme. Po chvíli nám úsměv na tváři mizí. On nás poslal do toho originál VW kde jsme byli dva dny a nic! Kruci. No ale když už jsme tady, jdeme zkusit štěstí. Je pondělí a tak bychom mohli narazit na jiné lidi. Taky že ano. Konečně s námi jednají s úctou a po chvíli už je auto na zvedáku. Tým mechaniků dlouze obchází kolem auta, mladý učeň se ho rozhodl vyzvednout do takových výšin, až narazil střechou do konce zvedáku, ale nakonec jeden zkušený ví, kde má hledat. Poprvé dnes se objevila v chladicí kapalině pěna a to je jasný znak, že dál nejedeme. Pořád nám auto nedokáží opravit, ale aspoň pomáhají domluvit odtah do Moskvy za relativně dobrou cenu. Nedá se nic dělat.

 

Den 48
Brzy ráno sedáme do vozidla GAZ vedle milého staršího pána a jedeme i s naším krasavcem na korbě do Moskvy. Kluci z bus garáže už nás očekávají. Po osmi hodinách jsme tady. Hurá. Ihned se dívají na motor a tváří se, že to nebude nic hrozného. Nám padá obrovský kámen ze srdce a následujeme majitele do servisu. Sergej, jeden ze servismenů má dnes narozeniny a tak oslava nesmí chybět. Jsme pohoštěni výborným grilovaným masem, bramborami a salátem. Od nás dostává láhev domácí slivovice a ani ostatní nezůstanou na suchu. Bohužel ani já. Jsem moc ráda, že se ke mně chovají i v takto ryze mužském prostředí moc mile a přátelsky. Když už nechci alkohol, nikdo mě nenutí a vaří mi černý čaj. Bavíme se pouze rusky, ale i tak máme skvělou zábavu. O pár panáků později kluci vytahují pistoli a stříli do vzduchu. To abychom věděli, co dělat když potkáme medvěda. Jakmile vytahují dva pětilotrové kanystry místní pálenky, raději odcházíme. Nakonec to vše dopadlo moc dobře.
 

neděle 3. září 2017

Nuda ve městě.




Den 34
Dálniční život nám teda hezky začíná. Ochladilo se na patnáct stupňů a střídavě prší nebo silně fouká. Cesta ale ubíhá celkem dobře. Zase nám zmizí voda z chlazení. ,,To už snad není možné“ bědujeme a přemýšlíme, kam se poděla. Nic není potečené a žádný mechanik na to zatím nepřišel. Dřív to vypadalo vždy na nějaký kopec nebo náročný úsek. Dnes ale nic takového není. Dolíváme vodu a jedeme dál. Začíná se šeřit a my už musíme rychle najít místo na spaní, po tmě se tady jezdit nedá. Silnice je samá díra a nevíme, jak jsou kaluže v ní hluboké. Z ničeho nic se ozývají divné zvuky. Výfuk. Takhle už nás jednou pozlobil, jde o dva uvolněné šroubky. Prdíme si to po silnici jako s Trabantem. Po chvíli parkujeme a Kamča jde závadu opravit. Nestihnu se skoro ani otočit a je zpět. Nese však špatné zprávy. ,,Ty šroubky jsou fuč, musely někde uletět.“ Oznamuje mi smutně a nemusí dodávat, že zítra vyhledáme servis.


Den 35
Po sto kilometrech dorážíme do města Irskutsk, kde nás navigace vede k Bosch servisu. Bloudíme uličkami a ptáme se lidí. Nikdo o něm neslyšel. Na hlavní cestě však brzy nalézáme servis jiný. Berou nás hned do garáže a problém řeší. Je potřeba dát nové těsnění, ale není možné se k problémovému místu dostat. Na řadu přichází flexa a výfuk je na dvě části. Já úpím bolestí místo auta. Po půl hodině je po všem. Kontrolujeme kola a ejhle. Zadní ložisko je v háji. Objednat nové není jednoduché, ale po spoustě telefonátů nám jej na další den přislíbí. Musíme si zde tedy najít hotel a vrátit se zase ráno.
Jednu pozitivní věc jsme se ale dnes dozvěděli. Díky skvělé skupině na facebooku víme, kam mizí voda z chlazení. U topení je špatný ventil, takže stačí netopit. Ještě že máme také nezávislé topení, které jde použít i za jízdy.



Den 36
Na výměnu ložiska si v servisu máme počkat celý den. Nechtějí nás ale pustit dívat se na práci. Nám se nechce sedět jako pecky a tak vyrážíme do města. Irskutsk nás mile překvapil. Je to město ležící na řece, která místu dodává jakýsi klid. Historické centrum je protkáno uličkami a spoustou kostelů. Do jednoho z nich nahlížíme a já si jako žena musím dát na hlavu šátek a přes kalhoty zástěru. Z venku je kostel velký a zdobený, vevnitř ale jen velmi málo. Na ulicích hraje hudba a my se rozhlížíme, kde bude nějaký muzikant. Chyba, muzikanti se skrývají v reproduktorech pověšených na městském osvětlení. Za zvuků různorodé hudby se vydáváme dál, až narazíme na Italskou restauraci. Žaludky se nám svírají hlady a tak s chutí objednáváme předkrm a pizzu. Bohužel na nás servírka trošku pozapomněla a tak dostáváme pizzu bez předkrmu. Polévku dostáváme až nakonec. Vyčkáme ještě na odpolední kávu s dezertem a užíváme si italskou hudbu. Po necelých třech hodinách míříme zpět do servisu, kde už na nás čeká připravené auto.


Den 37
Dálnice. A je to zase tady. Vydáváme se na dálniční pouť do Moskvy. Zbývá nám ještě 5200km převážně nudy. Provoz je čím dál horší a my zvládáme ujet denně míň kilometrů. Spíme vždy na Kaféčkách u dálnice a kromě jízdy a spánku nás nic nečeká.

neděle 20. srpna 2017

Bajkal, divoká perla Ruska.



 

Den 29
Bajkal Baby! Po necelých 400km dorážíme k tomuto překrásnému jezeru. ,,Jezero?“ Kroutím nevěřícně hlavou a zírám na vlny větší než v Chorvatsku. Dokonce nevidíme na jeho druhý břeh. Za uklidňujícího šplouchání vody hledáme místo na kraji pláže. Všude je zde spousta aut a stanů, ale svůj kousek ráje jsme si našli. Nedá nám to, a musíme do vody. Moc teplá není, ale to nevadí. Dáváme si večeři při západu slunce a dlouze rozjímáme nad hrnkem čaje. Konečně klidný večer. Z toho nás opět vytrhává partička Rusů. V momentě, kdy jsme šli spát, kolem nás jede auto s hlasitou hudbou a zastavuje hned vedle. Vypínají hudnu a zhasínají světla. Všude jen hlasy a kroky kolem auta. Jsme z Mongolských problémů trochu vystrašení a čekáme co bude. V tom vidíme, že klukům auto ne a ne nastartovat. No to snad není možné. Výhra v loterii by měla větší pravděpodobnost. Kamča jde zjistit problém. Kluci chtěli jet pařit, ale došel jim benzín. Auto nakonec tlačí k hlavní silnici a my jdeme konečně spát.

 

Den 30-31
Užíváme si nově nabyté svobody na Bajkalu a doslova neděláme nic. Povalujeme se kolem auta, koupeme v ,,moři“ a nasáváme sluneční paprsky každým kouskem těla. Podzim už zde klepe na dveře a večery jsou chladné. Další den se ráno vydáváme víc na sever. Je zde poloostrov Svatý nos s národním parkem. Cestou se musíme opět poprat s horšími úseky cesty a zalepit pneumatiku, ve které jsme našli hřebík. GPSka se nám v Rusku celkem ztrácí a tak z ničeho nic koukáme na bránu vojenského areálu. Všichni vojáci jsou ale úžasní a i tito nám nabízejí pomoc. Jeden mimo službu bere své auto a vede nás k bráně parku. Nevíme, zda bude otevřený. Posledních pár dní tam prý hořelo. Vstup je možný jen do jedné části. 

 

Platíme 400 rublů za vjezd a najednou končí cesta. Nevěříme vlastním očím, jsme zase na varhánkách. ,,Tohle má být ještě 60km?“ Hledíme na sebe nevěřícně a počítáme kolik hodin nám to zabere. Po 10 kilometrech se rozhodujeme otočit. Auto dostalo neskutečně zabrat v celém Mongolsku, kde jsme se zařekli nikdy nejezdit offroad. Z lásky k autu a asfaltu míříme branou zpět. Ujeli jsme tři sta kilometrů, zabralo nám to celý den a parkujeme na centimetr přesně jako ráno. I takto může vypadat cestování.

 

Den 32
Ranní paprsky slunce se nám opírají do skel a značí příchod dalšího skvělého dne. Po dopoledním válení se u knih vyrážíme pěšky na nákup. Cestu už zhruba známe, ale i tak mírně bloudíme mezi desítkami podobných chatiček. Do obchodu jsou to zhruba tři kilometry a tak za necelou hodinu máme vyhráno. Cestou zpět na pláži pozorujeme skupinky Mongolů povalující se na dekách. Dál se zřejmě většina z nich nikdy nepodívá. 

 

Užíváme si večeři při západu slunce a oslavujeme. Dnes je naše první výročí svatby. Po večeři se nám podaří nasbírat dostatek dříví a zapalujeme si oheň. U Bajkalu se vylidnilo a tak můžeme nerušeně pozorovat hvězdy. Padají jako o závod a já pláču štěstím. Něco tak překrásného jsme v životě nezažili. Během hodiny jich spadlo víc než dvacet. Koukáme na ně tak dlouho, dokud nás nebolí za krkem. Za to nám to ale stálo.

 

Den 33
Počasí se po včerejším klidném dni změnilo a rozbouřené jezero ukazuje svoji sílu. Dnes se už nikdo nekoupe ani neleží u vody. Po nějaké době nás chlad zažene do auta, ale i tak si užíváme jako na dovolené. Čaje, dobrůtky a knihy. Po civění na cestu je to úžasný relax. Kvůli počasí se však musíme s Bajkalem rozloučit.

 

čtvrtek 17. srpna 2017

Loučíme se s Mongolskem.

Podobnost čistě náhodná? Takových jsme potkali mnoho...

Den 26
Po obědě se vydáváme do Volkswagenu pozdravit naše autíčko a snad si ho i odvezeme. Ve čtvrtek jsme byli z péče servisu nadšení. Co se bude doopravdy dít jsme bohužel nečekali. Amra, vedoucí servisáků se už moc neusmíval a s lehce arogantním tónem dodal, že nemohou povolit šroub a tak neudělali vůbec nic. Za pět dní vůbec nic. ,,No to hoši nemyslíte vážně!“ Rozčilujeme se oba a Kamil změnil podobu z milého hosta na velmi nevrlého. Pod tíhou slov a zvýšeného hlasu začínají chlapi pracovat a ejhle, šroub je jako zázrakem venku. Vedoucí servisák nám smutně oznamuje, že prý v celém Mongolsku neseženeme tlumiče na naše auto. Takže kolečko lidí si projdeme zase zpět až k nejvyššímu manažerovi, se kterým jsme byli na oběd. Ochotně nám nabízí pomoc a za necelou půl hodinu už sedíme v autě s šikovným automechanikem a míříme na černý trh. Pro nás je to vážně zážitek, ikdyž trochu děsivý. Většina věcí vypadá kradená, ale najdete zde naprosto všechno. Šikovný automechanik by zde dokázal postavit celé auto. Od malých dílů až po karoserie auta je tu vážně všechno. Obejdeme s automechanikem pár obchodů a rukama nohama se domlouváme, které tlumiče budou ty nejlepší. Za čtyři platíme necelé dva a půl tisíce korun a pelášíme na dílnu. Vedoucí Amra už má díky nám opravdu problém s nadřízeným a přesto je čímdál arogantnější. No co, hlavně když to konečně udělají. Ostatní věci na autě dělat odmítli s tím, že prostě nemají díly. My se jen modlíme ať to těch 10 000km ještě nějak vydrží.


Den 27
Odpoledne si bereme taxi z města do servisu. Zastavil nám starší podsaditý pán s kulatou tváří a úsměvěm od ucha k uchu. Neumí ani slovo anglicky a Volkswagen mu také nic neříká. Takže zapínám gps na svém telefonu a naviguji naše neznalé taxi. Pán je z toho u vytržení a pořád se chechtá jako malé dítě. Na křižovatce před servisem potkáváme naše auto. ,,Cože, kam doháje jedou?“Lekáme se a doufáme, že ne na černý trh. Naštěstí jeli jen vyzkoušet již namontované tlumiče. Pořešíme drobnosti a jako dárek dostáváme mytí auta. Leskne se jako nové, to je paráda! Večer jdeme na poslední večeři do města. Jídlo je v Mongolsku vážně dobré. Vše, co jsme ochutnali, bylo skvělé.  Jediné co pokulhává, jsou služby. I ve velmi dobré restauraci nemají stejné zvyky jako u nás. Nikdy jsme například nejedli spolu. Objednaná jídla vám nosí, jak jim to padne pod ruku. Jednou jsem dostala dokonce předkrm až jako zákrm. Někteří číšníci se nás i báli. Dnes sedíme ve větší restauraci se zahrádkou. Je tady pět číšníku a vidíme, jak se postrkují, který z nich nás obslouží. Nakonec se jeden odhodlává asi po pátém zmáčknutí tlačítka. Tlačítka na stolech můžete najít v Asii celkem běžně, slouží právě k přivolání obsluhy. Mladý hoch k nám přichází s opatrností toulavého psa a po našem ,,Hello“ sebou doslova cuknul zpět. Ani se nesnažíme potlačit naše pobavení. Objednáváme si jídlo, pití a sklenici vína. Jsme zvědaví, jak to zase dopadne. Včera jsme si objednali cordon bleu s hranolkami. Donesli nám jedny hranolky a půl hodiny na to každému maso. Dnes to vypadá dobře, ikdyž zase nejíme spolu, dostáváme co jsme si objednali, jen bez Coca Coly. Ptám se tedy číšníka, jestli nezapomněl, ikdyž je to někdo jiný než na začátku. V odpověď pouze krčí rameny a odchází.



Den28
Loučíme se s Ulaanbaatarem a celým Mongolskem. Je čas vyrazit k hranicím. Čím víc jedeme na sever, tím je horší počasí. To je také jeden z důvodů, proč jsme si vybrali jižní trasu. Severní je mnohem více zelená právě díky častému dešti. To by v offroadových částech bylo pro naše auto vážný problém. K hranicím dorážíme asi v šest večer a odjíždíme z nich v deset. Na Mongolské části jsou klasické zmatky a mě tento proces připomíná hry na den dětí a podobně, kdy mají děti za úkol projít všemi stanovišti a tam získat příslušná razítka. Nám odměnou za plný papír razítek je otevření brány do části Ruské, level 2. Tady máme opravdu štěstí na lidi. Všichni jsou moc milí a nápomocní s papíry. Na posledních pár metrů máme převézt mladého Mongola. Chudák asi doufal, že ho vezmeme až do Ulan Ude, ale vysazujeme jej hned za branou. Sami nikam nejedeme, pouze hledáme opodál místo na hlídaném parkovišti.